|
O tom, že alespoň elementární znalosti chemie jsou pro každého numismatika nezbytné snad žádný numismatik nepochybuje. Každý sběratel by měl umět odhalit běžné mincovní kovy (hliník, měď, stříbro, zinek, zlato) i některé slitiny (bronz, mědinikl), aby mohl zvolit vhodný způsob čištění nebo aby odhalil padělky. 1) Čištění mincí S problematikou čištění mincí se dříve či později musí setkat každý numismatik, který nesbírá výhradně proof ražby. Právě tato činnost je pro numismatika asi tím nejzásadnějším setkáním s chemií. Než přistoupíte k čištění mincí pomocí chemických látek, dobře si prostudujte případná rizika a nejste-li si jisti, raději se poraďte s odborníkem. Nejste-li sběratelem mincí, raději mince vůbec nečistěte. Čištění mincí je věnována samostatná část těchto stránek. 2) Mýtus o putování stříbra na povrch mince Používám záměrně slovo mýtus, protože už týden pátrám po tom, jak je tomu ve skutečnosti a zatím se mi žádný pořádný důkaz ani exaktní vysvětlení tohoto jevu nepodařilo získat. O co vlastně jde? Jedná se o jev, kdy naleznete starou, evidentně stříbrnou minci. Velice šetrně ji očistíte a přeze všechnu opatrnost vám v ruce zůstane mince měděná. Výsledek pak vypadá tak, jako je uvedeno na obrázku níže (foto míšeňského groše).
Podívejme se nyní na jednotlivé možnosti. Nepůjde o to je jednoznačně vyvrátit, ani říci, která z nich je nejpravděpodobnější. Myslím, že každý podobný případ vyžaduje individuální posouzení.
Toto vysvětlení je vlastně nejjednodušším vysvětlením celého problému. Mince mohla být skutečně vyražena přímo do mědi a následně postříbřena pomocí amalgámu, případně mohla být použita náročnější technika ražby na nekvalitní, takřka měděný, ale na povrchu postříbřený střížek. Postříbření pomocí amalgámu je poměrně jednoduché a provádělo se pomocí potření povrchu mince pastou ze stříbra, rtuti a sody. Tak jako tak se vytvoří pouze tenká vrstva stříbra, která při špatném technologickém provedení nebude mít příliš dobrou přilnavost a bude se snadno otírat hned po vypuštení padělku do oběhu. Pokud byl technologický postup zvládnutý dobře a vrstva stříbra na střížku držela poměrně dobře, mohlo ke snížení přilnavosti stříbrné vrstvy dojít až později s postupem času a působením agresivnějšího prostředí. Stříbrná vrstva totiž nemusela měděnou vrstvu chránit dokonale a místy mohlo dojít k jejímu narušení, čímž se zahájila oxidace měděné vrstvy a tím došlo k již zmíněnému snížení přilnavosti vrstvy stříbrné. Buď jak buď, výsledkem byť i šetrného čištění může být mince v takovém stavu, který jsme měli možnost shlédnout výše. V tomto případě jde v podstatě o tentýž problém, jaký byl zmíněn již výše. Rovněž v tomto případě jde o podvodný postup, jehož účelem je produkce mince, která budí zdání vyšší ryzosti, než ve skutečnosti má. Rozdíl je pouze v tom, že k tomuto postupu mohlo docházet v mincovnách samotých, velmi pravděpodobně s požehnáním osob na vysokých pozicích. Důvod takového konání je naprosto zřejmý. Lze očekávat, že vybavení a možnosti byly v takovém případě mnohem širší, než v případě padělatelských doupat. A to ani nemluvě o přístupu k originálním razidlům. Techniku postříbření v tomto případě ponechme stranou s tím, že neuvažujeme techniku popsanou níže, tedy bělení pomocí vinného kamene. Důležitý je opět výsledek - pod velmi tenkou vrstvičkou čistého stříbra je měď. Používání následujícího postupu je doloženo i z kutnohorské mincovny a lze předpokládat, že to byl postup všeobecně známý a používaný. Lze očekávat, že byl použit již ve starém Římě a předpokládá se jeho používání i ve 12. století při výrobě denárů s obsahem střibra méně než 25 %. Přestože o tomto jevu jako takovém se mi nepodařilo zatím nic věrohodného zjistit, existuje jistý jev, který je dané problematice přinejmenším velmi podobný. Těžko však říci, zda by tento jev mohl způsobit to, že by se stříbro vyloučilo na povrchu mince a uvnitř zůstala čistá měď. Jde o to, že některé slitiny jsou skutečně metastabilní, zvláště dojde-li k jejich prudkému ztuhnutí. Vznikne tak metastabilní homogenní jednofázový roztok (podobně jako je homogenní společná tavenina obou kovů). Přeměna na stabilní dvoufázovou formu probíhá pak obyčejně jen velmi zvolna a musí být logicky nutně spojena s migrací atomů kovů v pevné slitině. 
Máte nějaký nápad, co by bylo zajímavé zveřejnit? Nalezli jste chybu? Pište na email: . Za zaslané příspěvky velmi děkuji! Další využité zdroje: |
Dobový měděný padělek pokovený tenkou vrstvou stříbra
