Kukus, obecně Kuks, ves v Čechách na lev. bř. Labe, při stanici Jihoseveroněmecké spoj. dr. (Josef-Liberec), hejtm. a okres Král. Dvůr. n. L., fara Hradiště Choustníkovo; 66 d., 8 ob. č., 501 n. (1890), klášter, nemocnice, lékárna milosrd. bratří s kostelem Nejsv. Trojice, v němž jest rodinná hrobka hr. Šporků, 3tř. obec. pro chl. a dívky a 3tř. měst. šk. chl., ps., telegraf, četn. st., tkalcovna hedv. látek, pletení košů a úlů. Před klášterem a v blízkém lese sochy, jež jsou ponejvíce prací sochaře Brauna. Zámek, v němž jsou podobizny hr. Šporků, v našem století opuštěn. Frant. Ant. hr. Špork vystavěl tu v r. 1695 zámeček, 1699 hostinec, 1702 divadlo, 1707 klášter milosrdných bratří s kostelem a špitálem, jemuž zajistil požitky panství hradišťského. Vedle toho zřídil zde lázně, jež přišly v našem století v zapomenutí, a knihovnu pro lid. (str. 339)

Braun z Braunu: 1) Matěj (též Praun), sochař (*1684 v Inspruku - + 15. února 1738 v Praze). Otec jeho byl stavu šlechtického, leč nezámožný; B. záhy věnoval se umění sochařskému a vzdělal se v mladí svém v Itálii. R. 1704 poznal jej uměnímilovný hrabě Fr. A. Špork a přivedl jej do Čech. Pro hr. Šporka provedl B. nesčíslný počet soch a řezeb dílem v Kuksu, dílem v Lysé, z nichž velká část však, jsouc rozestavěna v zahradách a lesích, zanedbáním vzala zkázu neb alespoň pohromu. Od r. 1710 působil hlavně v Praze, ač i později hrabětem Šporkem na venkově býval zaměstnán. Z prvních let pražského pobytu pocházejí sousoší na Karlově mostě a Sv. Luitgarda (viz přílohu) a sv. Ivo, sousoší sv. Trojice v Štěpánské ulici, Fr. Šporkem r. 1714 zřízené, a sochy paláce Clam-Gallasova. Nějaký čas zaměstnán byl též v Drážďanech a ve Vídni; zde císařem Karlem VI., jenž udělil mu titul dvorního sochaře. Ježto ve Vídni mu nesvědčilo, vrátil se do Prahy, kdež dále působil. Ze zdejších prací zasluhují ještě zmínky výzdoba chrámu sv. Klimentina, portál paláce Thunovského v Ostruhově ulici a sochy někdy paláce Černínského na Hradčanech, dále plastická výzdoba paláce Buquoiského a převorství maltézského na Velkopřevorském náměstí. Jmenovitě tyto práce náležejí již jeho poslední době; poslední dílo jeho byla mramorová socha císaře Karla VI. B.pracoval v kameni i dřevě, jeho modely byly prý velice hledány. I jako stavitel byl činným. Jakožto měšťan novoměstský vystavěl si roztomilý domek na nároží ulice Vodičkovy a Široké. Se současnými umělci byl úzce spřátelen, jmenovitě s Brandlem byl v důvěrných stycích. Dle prací jeho ryli četní vrstevníci, jako Birkhardt, Neureuter, a kukští ryjci Renz a Montalegre. B. náleží k nejpřednějším sochařům doby barokní a vedle F. Brokofia jest největším plastikem pražským XVIII. stol. Jako tento přispěl plnou měrou k rozvoji baroku pražského. Plastika jeho jest plná života a ruchu, některé výstřednosti v pracích kukských přičísti lze na účet doby a podivínství příznivce jeho hr. Šporka. B. bývá jemnější v podrobnostech než Brokoff, jenž má více mohutnosti a šířky; i větší dávkou smyslu dekorativního od Brokoffa se liší. Z jeho díla vyniká obzvláště Sen sv. Luitgardy (vydáno v reprodukci jako prémie Umělecké besedy), jenž působí mocně zaníceností citů a zvláštním kouzlem plynoucích linií a tvarů. (str. 599-600)

Sen sv. Ludgardy
Sousoší Mat. Brauna na mostě Karlově v Praze.
(Reprodukováno dle prémie Umělecké Besedy v Praze.)

Sporck (i  S p o r c k e n, psává se i Spork, Špork), příjmení hraběcí rodiny, která pocházela ze sev. Německa a usedlá byla napřed v Brunšvicku, a když zchudla, ve Vestfálsku. Zde se narodil (r. 1597 ve Westerloh) Jan, první znamenitý muž této rodiny; byl vychován na skrovném dvorci otcovském, nenaučiv se prý ani čísti a psáti. Jsa tělem urostlý a neobyčejné síly a odvážnosti, vstoupil za prostého vojáka do vojska katolické ligy. Bojovav r. 1620 na Bílé Hoře vynikl potom udatenstvím a rychlím rozhodováním. Byv od vév. Maxmiliána Bavorského jmenován r. 1637 nejvyšším (plukovníkem), vyznamenal se v bojích r. 1638 a 1641 u Brenburka, v bitvě u Dutling (1643) a bojoval r. 1645 u Jankova, kdež byl poraněn. R. 1647 pomáhal pověstnému Janovi z Werthu, když tento se pokoušel o to, aby vévodovi odloudil vojsko a převedl je do Čech do sužeb císařských, ale záměr ten překažen pro odpor vojska. S. prchl a byv knížetem vyhlášen za zrádce, vstoupil do služeb císaře Ferdinanda, jenž jej učinil válečným radou, generálem FML. a nejvyšším nad jízdou a kromě toho obdařil statky a milostmi (4. led. 1648 ikonlátem v Čechách) a povýšil 10. říj. 1647 do panského stavu. S. bojoval r. 1647 se Švédy v Bavořích, s nimi potom v Polsku a Šlesvicku. O vítězství u Gottharda (1664) získal si nemalé zásluhy. Odměnou toho byl majestát na říšské hrabství (23. srp. 1664), což i potvrzeno (30. čna 1666) pro král. Čes. Byv od r. 1658 stálým druhem velitele Montecuccoliho, provázel jej r. 1675 do Porýnska, byv vyslán před tím r. 1670 do Uher a r. 1673 do Nizozemska. S. získal znamenité jmění, pročež závistivci o něm povídali, že se vzmohl z pasáka sviní na hraběte a boháče. Od císaře obdržel r. 1647 panství lysské, koupil pak r. 1650 Konojedy, r. 1661 Heřmanův Městec se Stolany, r. 1661 Morašice, r. 1664 Hradiště. r. 1666 Malešov, r. 1674 Hořiněves, r. 1675 Vřešťov. Zemřel 6. srpna 1679 na zámku v Heřm. Městci a pohřben v Lysé. Jan náležel k nejlepším válečníkům té doby, zejména se chválí pádnost jeho jezdeckých útoků. Podrobný jeho životopis sepsal Rosenkranz (Graf Johann v. S., 2. vyd., Paderborn, 1854) a Fr. Löher obral si jej za hrdinu své epické básně >>General S.<< (Gotinský, 1854). Byl ženat 1. s Annou Markétou v. Linsingen, 2. s Eleonorou Kateřinou v. Fineck (+1675). Z druhého manželství měl dva syny Frant. Antonína a Fred. Leopolda a dcery M. Sabinu (manž. 1. 1680 Karel Fr. Sweerts, 2. 1695 p. z Schönberka) a Annu Kateřinu (vd. napřed Šafgočovou, pak Vrabskou a od r. 1695 Daunovou). Kromě toho měl syna mimo manželství Jana Jiří, jenž (9. list. 1658) císařem legitimován a rytířským stavem darován. Držel r. 1683 Bratronice. Synové manželští byli při smrti otcově nezletilí. Poručníci koupili jim Světí (1680) a Korutice (1681). Dosáhše r. 1684 let svých, rozdělili se tak, že František dostal Lysou, Konojedy, Malešov, Hradiště, Korutice a Ostrov, Ferdinand Městec, Morašice, Hořiněves a Vřešťov, ale r. 1686 vyměnili si Ostrov a Ples (od Hořiněvsi).
F r a n t i š e k  A n t o n í n  hr. S. (*8. kv. 1662 v Lysé nebo v Heřm. Městci), nejznamenitější šlechtic té doby v Čechách, vychodil školy jezuitův v Kutné Hoře, ukončil, jsa 18letý, univer. studia v Praze, došel r. 1680 svých let a vydal se pak na cesty po Anglii, Nizozemsku a Francii. Cesty ty mu nebyly pouhé radovánky, jako jiným, nýbrž hojnou studnici nových vědomostí a čilý jeho duch vyzářil z nich v osvícenosti. R. 1690 stal se král. místodržícím a r. 1692 skut. tajným radou. Byl velikým přítelem věd a umění a založil znamenité knihovny v Praze, Lysé a Kukusu. V Lysé zřídil obrazárnu a tiskárnu, odkud vycházely knihy vzdělávatelné po tisících. Většinou to byly knihy německé, jež dcery jeho přeložily z frančtiny. (Seznam jich podrobný v Stillenaurově spise na str. 66-125.) Sám k této nábožensko-vzdělavatelné literatuře připojil nábožensko-filosofický spis Wiederlegung der Atheisten, Deisten und neuen Zweyffler... (Pr., 1712), převod z francouzštiny, proniklý >>Myšlenkami<< P a s c a l o v ý m i tak, že v první části bezděčně opáčil rozvedenou VII. kapitolu proslulého díla tohoto filosofa-jansenisty. Čechům zavděčil se vydáním kancionálu J. J. B o ž a n a (v. t.) >>Slavíček rajský na stromě života<<. Činnosti jeho, v níž objevoval se francouzský duch j a n s e n i s m u s, pobouřili se jezuité a obviňovali jej, že tiskne a po okolí rozšiřuje knihy kacířské. Biskup hradecký nařídil vyšetřování. Kyrysníci obklíčili zámek v Lysé a Koniášovi uloženo, aby prozkoumal jeho knihy, jež na 12 vozích odvezeny byly ke konisistoři do Hradce. Tiskárna zavřena a hrabě opatřen vězením. Inkvisice trvala do r. 1736, kdež hrabě uznán za nevinného. (O literárni činnosti hr. S-a, jakož i o prostředí, z něhož činnost tato vyplývá, pojednává obšírně Jar. Vlček v >>Dějinách české liter.<< II, 1, str. 123-128, kdež uvedena i literatura.) Hrabě podporoval též vydatně umění. Z Norimberka povolal do Kukusu ryjce Michala Reuze, který ryl rytiny pro jeho knihy. V jeho službě byl i sochař Matěj Braun (z Inšpruka), jenž panství jeho zdobil sochami. (Popis jejich viz Bienenberg, Alterth., I 64; srv. též: Halík-Kropáček, Hrabě F. A. S. a památky umění sochařsk. v >>Betlemě<< [progr. gymn. v Kr. Dvoře 1904 a 1905]). V Kukusu zřídil divadlo a poznav v Paříži hudbu na lesní rohy, zavedl ji také v Čechách. O jeho vkusu svědčí mnohé stavby na jeho panstvích. V Lysé zřídil poustevny sv. Václava a sv. Františka a klášter řeholníků řádu sv. Augustina, na hoře Vysoké u Malešova kapli sv. Jana (Belvedere) s třemi poustevnami (1697). Severně od Lysé k Benátkám založil nový zámek Bon repos. Ze zámku hradištského zřídil klášter panenský coelestinek Zvěst. p. M., kdež byla první představenou starší jeho dcera M. Eleonora (*13. cce 1687, +29. led. 1717). Týž klášter přenesl pak do Prahy koupiv r. 1731 dům v Panské ulici se zahradou. Vyznamenal se vzácnou lidumilností. Rozdával peníze a obilí chudým, založil pro poddané kontribuční fond, v Konojedech zřídil zámek na špitál chudých. Nejznámější památky zůstavil v K u k u s u. Zde založil r. 1694 lázně s kaplí Nanebevzetí p. M., panské obydlí, divadlo, lázně pro chudé a sady v okolí. Obdržev majestát (5. srpna 1700), aby statky Konojedy a Hradiště obrátiti mohl na účely dobročinné, zřídil v Kukusu veliký špitál pro 100 chudých poddaných a vyslouž. vojínův, k čemuž dodal statek Hradiště a Heřmanice, a 100.000 zl. jistiny. Přes tyto nemalé výdaje měl nádhernou domácnost hostě u sebe krále a knížata. Miloval veliké společnosti a honby; k vůli těmto založil řád sv. Huberta, jejž přijali i císař Karel VI. a jiní panovníci (srv. Čechy, str. 132 b). Téměř k neuvěření jest, že tyto veliké výdaje poříditi mohl bez dluhů. Malešov prodal r. 1699 a Lysou též, ale zase ji r. 1734 koupil. Kousavými a vtipnými poznámkami způsobil si mnohé nepřátelství a často upadal ve pře. K předním jeho nepřátelům náleželi jesuité, proti nimž namířen byl duch jeho jednání (byl prvním velmistr. lože zednářské r. 1726 v Praze založené), a advokát Václav Neumann z Puchholce. Vedle majestátu (16. kv. 1702) zřídil v Lysé svěřenství; toto odkázal dceři své Anně-Kateřině (*13. dub. 1689, +19. kv. 1754) a manželu jejímu (od r. 1712) Frant. Karlovi Rud. svob. p. Sweerts z Reistu, synu dotčené M. Sabiny, jehož (1718) přijal za syna. Posledním pořízením odkázal 100.000zl. trinitářům v Praze, aby z úroků vykupovali turecké zajatce a konali jiné dobré činy. Zemřel 30. bř. 1738 a s velikou okázalostí pohřben v rodinné hrobce v Kukusu. Heslo jeho bylo: Justitia et veritate. (Obšírný životopis v 2. svazku díla: Abbildungen böhm. u. mähr. Gelehrten a v knize: Leben eines herrlichen Bildes wahrer und rechtschaffener Frömmigkeit von Gottwald Caesar v. Stillenau 1720 s přilož. diplomatářem. Srv. též Denisovy Čechy po Bílé Hoře I., str. 424-437 a Miltner, Privatmünzen. Zmínky zasluhuje též román J. Svátka >>Hrabě Špork<< (1889, 3. sv.). Hrabě František Ant. S. ženat byl s Františkou Apolonií roz. Sweertsovnou, svou švakrovou (+22. dub. 1726). Z manželství toho pocházely jediné dotčené dvě dcery. F e r d i n a n d  L e o p o l d (nar. 13. list. 1664), bratr Františkův a mladší syn prvního hraběte, zemřel r. 1711 (manž. Apolonie Rosalie Vratislavovna z Mitrovic, +1747). Synové jeho byli Jan Josef, Jan Michal, Jan Antonín a Jan Rudolf, z nichž měl potomstvo jen první. Antonín (nar. 1689) držel za díl čásť hořiněveského panství, ale zemřel již 20. čna. 1714 (manž. M. Zuzana Talackovna z Ještětic). Michal byv od r. 1713 radou při kr. úřadě v Lehnici, stal se r. 1715 radou při appellacích v Praze, vzdal se úřadu r. 1717 a zemřel 13. led. 1738 bezdětek. Rudolf (nar. 27. bř. 1696) vstoupiv do stavu duchovního stal se (1720) kanovníkem u sv. Víta, světícím bisk. a proboštem kapit. boleslavské. Byl výtečný kreslíř (Dlabačův Künstlerlexikon f. Böhmen). Kresby jeho (7 svazků) jsou v knihovně strahovské. Velice se přičiňoval o vyhlášení Jana Nepomuckého za svatého. Chválila se též jeho dobrotivá mysl (+21. led. 1759 v klášteře sv. Mikuláše na St. m. Pr.). Josef, syn Ferdinandův (nar. 1693), držel za díl Heřm. Městec, býval radou dv. a kom. soudu, též hejtmanem kraje chrudimského, oženil se r. 1720 s M. Annou hr. z Věžnik (+1738) a zemřel r. 1749. Synové jeho byli: 1. Jan Karel (nar. 1722), jenž držel Hořiněves, kterou postoupil císaři Josefovi II. směnou za Bečváry, Bečvárky a Statenici. Stav se r. 1780 nejv. lovčím kr. Čes., zemřel 13. led. 1790 (manž. M. Teresie z Thürheimu, +6. led. 1756). Syn jeho Jan Rudof (nar. 1755) vstoupil do c. k. vojska, kdež byl r. 1786 hejtmanem. Později byl c. k. tajným radou, polním maršálkem, vlastníkem pěšího pluku č. 25, arcikn. Antonína nejv. hofmistrem (+10. ún. 1806 ve Vídni neoženiv se). 2. Jan Václav (nar. 26. led. 1724) držel po otci Městec. Vychodiv vysoké učení lejdské stal se r. 1745 radou při appelacích v Praze, r. 1759 vícepraesidentem tudíž, t. r. 31. říj. tajným radou. Jakožto pán hudby znalý jmenován byl ředitelem dvorské a komorní hudby a >>generalspektakldirektorem<<. Stav se preasidentem nad appellacimi v Haliči zřídil tu desky zemské po českém vzoru a stal se r. 1789 appellač. preasidentem a nejv. hofmistrem v Praze. Slouživ r. 1795 půl století vyznamenán velikým křížem řádu sv. Štěpána. Zemřel 25. ún. 1804. Od r. 1751 byl ženat s Eleonorou hrab. Clary. Mladší jeho syn Jan L e o p o l d (nar. 1758) držel Krnsko, byl c. k. taj. radou a sudím dvorským kr. Čes. Zemřel v Praze 10. pros. 1841. Starší jeho bratr Jan V á c l a v (nar. 1754) sloužil napřed v c. k. vojště, od r. 1807 bydlíval na Horkách v Bělé s manž. svou (třetí) Rosalií z Langendorfu, paní na Bělé (vd. 1791, +16. září 1836). Zemřel v Bělé 8. pros. 1828. Jeho syn Jan J o s e f (nar. 1795) držel napřed Bělou a Horky a později Krnsko a Všelisy (tyto prodal). Od r. 1827 byl ženat s Valburkou hrab. z Věžnik (+20. pros. 1877). Slouživ v c. k. vojště vstoupil jako nadporučík. Zemřel 29. led. 1850. Zůstaviv mimo 5 dcer syny E d u a r d a (nar. 1828, pána na Krnsku, c. k. rytmistra), R u d o l f a (nar. 1839) a F e r d i n a n d a (nar. 1848, viz níže). Rudolf vystoupiv z vojska jako c. k. nadporučík držel Katusice, bavival se hudbou a skládal písně, jakož i dvouaktovou operu. Zemřel 12. kv. 1904. Eduard přečkal syna J o s e f a (nar. 1858), jenž r. 1881 v Praze zemřel. Kromě této hraběcí rodiny vyskytuje se v Čechách od XVII. stol. též pošlost panská. Jan a Jan D ě t ř i c h bratři vyskytují se od r. 1677 jako svobodní páni. Hrabě Jan nazývá je svými synovci a daroval jim r. 1677 statky Radenín a Choustník. Dětřích byl tehda rytmistrem, později stal se nejv. lejtenantem a padl ok. 1703 ve Vlaších. Jan byl naposled c. k. nejvyšším. Zemřel 14. dub. 1705 (manž. Anna Konstancie Losy z Losinthalu +18. srpna 1696). Dcery jeho byly 1. M. Konstancie, +23. list.1735 (manž. 1. Ant. Michal Týřovský z Ensidle, +1705, 2. Karel Voračický z Paběnic), dědila Choustník, 2. M. Terezie, +13. bř. 1743 (manž. od r. 1700, Ferd. Ignác hr. Desfours), dědila Radenín, 3. M. Anna (manž. od r. 1701 Frant. Adam Puchart z Voděrad) byla odbyta penězi.